Mont Blanc - 4807 m - Francie - nejvyšší vrchol Evropy
Datum: Úterý, 18 Březen 2003 @ 22:40:50
Téma: Zajímavosti

Jak to tenkrát bylo když jsme šli zdolat nejvyšší horu evropy.



Mont Blanc - 4807 m - Francie - nejvyšší vrchol Evropy


(Tomáš Kolínek, David Zvonek, Pavel Zvonek)




Někdy na začátku roku 1998 nás napadá, že bychom se mohli pokusit o výstup na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc. Asi v polovině roku 1998 jsme pevně rozhodnuti zúčastnit se zájezdu do Alp. Od této doby začíná naše velká příprava na tuto akci. Pročítáme nejrůznější materiály o vhodném turistickém vybavení, které nám naprosto chybí. Je třeba koupit boty, kvalitní oblečení, návleky, hůlky, karimatku, spacák, batoh, vařič a mnoho dalších věcí. Jako přípravu podnikáme túry na lyžích v Tatrách, Javorníkách a Vizovických vrších. Zvláště stanování ve sněhu pod Čertovými skalami po cestě v hlubokém sněhu je přípravou velmi kvalitní. Na jaře 1999 odjíždíme s těžkým batohem do stále ještě zasněžených Roháčů. Zde testujeme jídlo a oblečení. Je červenec 1999, termín odjezdu se blíží. Týden před odjezdem nakupujeme poslední chybějící vybavení a jídlo, udíme maso a sýr. Máme trochu obavy, ale strašně se těšíme. Víme, že máme absolutně nevhodný stan, staré těžké lano, čelovky, které skoro nesvítí, boty, které se moc nehodí do sněhu a já divné mačky. Všichni se s námi loučí jako bychom se už neměli vrátit. Příští dny nám mají odpovědět na všechny naše otázky, obavy a očekávání …..

Pátek 28.7.99
Výstup ze Chamonix na chatu Tete RousseDlouho očekávaný den nastal. Odjezd autobusu je z Brna. Zde naštěstí jedeme autem a nemusíme tak tahat těžké batohy autobusem. V Brně máme trochu času, proto jdeme do Pegasa na pivko. Po příchodu na staré nádraží vidíme první srocující se turisty jedoucí s naším zájezdem. Máme sebou kartón piva a slivovici což nám napřed připadá trochu trapné, ale poté co vidíme další podobně vybavenou skupinku z nás nervozita rychle opadá. První pivo otvírám ještě před odjezdem autobusu netradičně (nechtěně) mačkou. 15:15 odjíždíme směr Mont Blanc. Cesta probíhá v klidu. 20:30 Černá v Pošumaví. Zde máme nocleh v místní škole a besedu s promítáním diapozitivů. Prohlížeč se začíná přehřívat a tak vyrážíme na pivo. 24:05 vracíme se ve velmi dobré náladě na nocleh do školy.

Sobota 28.8.99
7:00 vstáváme - sušák a trochu bolí hlava, snídáme a dokupujeme poslední věci v ČR. 9:00 Vyšší Brod - překračujeme hranice do Rakouska a vydáváme se na dlouhou cestu přerušovanou pouze zastávkami na WC. Projíždíme trasu Linec, Salzburg, Innsbruck, Vaduz. Dostáváme se do Švýcarska - nádherná krajina a spousta tunelů zpříjemňuje naši cestu. Dnes přespíme u dálnice. Stany rozděláváme na odpočívadle s výhledem na jezero Walensee a vysoké hory, které ho obklopují.

Neděle 29.8.99
Večeře při západu slunce nedaleko chaty Tete Rousse7:30 vstáváme, máme vlhký stan a chystáme se pokračovat v cestě. Chleba a pití si necháváme dole v autobuse, což má za následek velký hlad a žízeň. Cestou vidíme přehrady postavené ve výšce kolem 2000 m. Vidíme Rhônský ledovec. 13:30 zastavujeme a vydáváme se do alpského turistického centra, městečka Zermatt ležícího pod slavným Matterhornem (4478 m). Tady se nám ztrácí David a víčko od termosky. David se sám do odjezdu autobusu našel, víčko už ne. 17:30 odjíždíme směr Chamonix. Po cestě vedoucí v horách kolem spousty vinic, vysoko nad městem se dostáváme v 21:00 do Chamonix (1036 m). Zde v lese blízko parkoviště rozděláváme stany a vaříme. V noci nám bohužel věci z udírny, které jsme nechali venku odnáší liška (uzený sýr 1,15 kg , uzené maso 1kg, uzené plecko 0,3 kg, bůček 0,85 kg) Velká škoda, od teďka máme jen velmi málo jídla na výběr a náš jídelníček nebude tedy tak pestrý jak jsme měli původně v úmyslu.

Pondělí 30.8.99
A pohled na druhou stranuRáno odjíždíme do Les Houches (1008 m) , kde si chystáme věci a v 10:00 vyrážíme vstříc k prvním metrům z asi 3800 m převýšení na vrchol Evropy. Za 2 hodiny jsme u bivakovací chaty v blízkosti studánky, kde bereme vodu a já si převlékám bavlněné tričko za moiru. Za další 1,5 h jsme v konečné stanici zubačky Le Nid d´ Aigle (2372 m) , kde máme krátkou pauzu. Vyrážíme dál nahoru. U le Rognes (2768 m) potkáváme stádo kamzíků. Ve 3000 m je únava stále větší a začíná se nám lehce motat hlava. Po 7 hodinové cestě z Les Houches v ostrém tempu, se dostáváme k dnešnímu cíli chatě Tête Rousse (3167 m) . David přichází jako jeden z prvních a vybírá skvělé místo pro stan s vysokým závětřím a pěkným výhledem na Aiguille de Bionnassay (4051 m) . Vaříme, nosíme vodu z ledovce, klábosíme s ostatníma a mezi tím vším pozorujeme lavinu, která s velkým rachotem letí údolím pod námi. Večer klesá oblačnost do výšky asi 3000 m. Přichází ten nejkrásnější západ slunce jaký jsme kdy viděli. Okolní sníh je neuvěřitelně zbarven do ruda a slunce rychle klesá do mraků, z kterých vykukují jen vrcholky hor. Teplota po západu slunce rychle klesá a my spokojeně usínáme ve vyhřátých spacácích.

Úterý 31.8.99
Dnes nás čeká "jen" 700 m převýšení na Aig. du Gouter (3817 m) . Ráno vaříme čaj a bereme nějakou vodu sebou na horu ať hned nemusíme tavit sníh. Dostáváme se k nejnebezpečnějšímu místu výstupu - sběrnému žlabu, kterým pořád létají shora kameny. Nechceme-li rozšířit smutné statistiky turistů, kteří na tomto místě končí svůj výstup musíme jít hodně opatrně a taky mít trochu štěstí. Bohuš stojí uprostřed a říká pojď nebo stůj. Při přecházení mě trefí kameny do ruky a nohy (naštěstí neletěly moc rychle). Je nutné jít co nejrychleji, ale taky dávat velký pozor před uklouznutím na ledu. Jeden z našich členů uklouzl, ale naštěstí si odnáší jen pár odřenin a přezdívku „Jezdec“. Je to opravdu velmi nebezpečné místo. Sem tam proletí i deseti kilové balvany obrovskou rychlostí, dvacetimetrovými skoky.Pohled z Goutru do údolí Chamonix Během výstupu je pěkné počasí, potkáváme spoustu na laně navázaných Francouzů s přilbami na hlavách. My máme na hlavách čepice a lana v baťohu. 250 výškových metrů pod chatou Gouter začíná trošku náročnější pasáž. Jsou zde nataženy lana a musí se jít hodně opatrně, zvlášť s našimi skoro 20 kg baťohy. Možnosti navázat se na lano nevyužíváme. Za 2,5 h jsme nahoře (rychlý čas, možná až nezdravě vzhledem k aklimatizaci). Na hoře u chaty sotva pletu nohama a mám problém vyjít poslední asi 25 m úsek ve sněhu do kopce. Nahoře, protože jsme jedni z prvních vybíráme skvělé místo s dobrým závětřím. Místo pro stan ještě upravujeme nalezenou a pracně vykopanou lopatkou a cepínem. V této výšce je každá práce strašně namáhavá a proto se musíme často střídat při hloubení ve sněhu. Při každém zvednutí se nám zatočí hlava. Při ležení ve stanu je to ještě horší a tak se snažíme pořád něco dělat. Vaříme, chodíme pro sníh na roztopení, jíme a pořád pijeme (hodně lidí nemá v této výšce chuť na jídlo, ale nám šmakuje překvapivě dobře). Obal od arašídů, které sebou máme je díky nízkému tlaku v této výšce tak nafouklý, že se zdá, že praskne. Je překrásné počasí, hluboko pod námi ( 2800 výškových metrů) je Chamonix a Les Houches. Slunce silně svítí a paprsky se navíc ještě odráží od sněhu. Je nemožné vydržet bez tmavých brýlí, ale i s nimi mě brzo začnou bolet oči. Blíží se večer a my si chystáme věci na zítřejší brzké stávání. Po západu slunce začíná rychle mrznout a získat trochu zmrzlého sněhu na ranní vaření je problém i s cepínem. Asi ve 20:30 jdeme spát s pohledem na spoustu světýlek od francouzských měst a vesniček..


Středa 1.9.99
Poslední doušky čaje, dotahnout mačky, zapnout čelovku a vyrazit na vrchol AlpVe 1:30 vstáváme, je docela solidní mráz podpořený jasnou oblohou. Tomáš se snaží nasadit čočky do očí, ale v té tmě, zimě a nervozitě mu to nejde. Po pěkně dlouhé době se mu je přece jen podařilo nasadit. Nikomu se nechce ven do toho šíleného mrazu vylézat. Máme v plánu uvařit polévku a tři litry čaje. Dáváme roztopit sníh, voda nechce vůbec v této zimě vařit a čas odchodu se blíží. Mezitím se oblékáme a chystáme si věci na výstup. Večer jsme se rozhodli, že vezmeme pouze jeden batoh, se kterým se budeme střídat. Už víme, že plánovaný počet tekutin nestihneme uvařit, a proto místo polévky děláme čaj, který hned vypijeme (na každého připadá asi 0.33 l). Je nám jasné, že jídlo už taky nestihneme, ale co se dá dělat, nějak to musíme zvládnout. Vytahujeme čelovky a nasazujeme si mačky. Pořád je zima. Davidovi začíná čelovka zhasínat, hledá náhradní baterky, které nemůže ve tmě najít, přestože jsme se snažily všechny věci nachystat tak, aby byly ráno po ruce. Mezitím zase já nemůžu zavázat mačku. Ze tmy se ozývá klasický pokyn posledních rán :"Kdo může, ten může". Je 2:30, všichni vyráží. David má potíže s návlekem, já nemůžu povolit řemínky na hůlkách. Tomáš má výstroj v pořádku, ale je velice nervózní z toho, že už jsou všichni pryč. Já jsem taky úplně vydeptaný, ale konečně vyrážíme. S batohem začíná Tomáš. Asi po 30 m se Davidovi povoluje mačka - spravuje si řemínky, je pěkná zima. Asi po 50 m se mačka uvolňuje mě, sundám si ji z nohy úplně a jdu jen po jedné, snažím se udělat si náskok, abych mačku mohl znovu nasadit. Nasazuji si mačku, čelovka přestává svítit. Ze všech stran nás předbíhají Francouzi, kteří nemuseli v noci spát ve stanu, ale v teple chaty - jejich výstroj je v pořádku a čelovky perfektně svítí. Konečně je snad všechno v pořádku a my nasazujeme tempo, abychom zmenšili ztrátu. Kolem nás poznáváme lidi z naší skupiny - nemají přilby, nesvítí jim čelovky a nejsou navázaní. Ještě, že docela silně svítí měsíc a čelovky nejsou až tak potřeba, jinak by to s námi bylo asi velmi špatné.Nádherný výhled do okolí z vrcholu MB, v pozadí Aiguille de Midi Cesta vede vzhůru do prudkého kopce, kde nasazením rychlého tempa mažeme předchozí ztrátu způsobenou technickými problémy. Zadýchaní docházíme mezi prvníma k boudě Ref. Biv. Vallot (4362 m) . Tady ve studeném větru a mrazu čekáme až dorazí ostatní. Navazujeme se na lano. Silně fouká vítr a začíná nám být pěkná zima. Konečně jsme navázaní a vyrážíme. Pod velmi prudkým svahem hned u Vallotu si Tomáš začne něco spravovat na výstroji a já začínám být nervózní, protože mi hrozně mrznou prsty na rukou. Znovu pokračujeme, je tma, zima, silný vítr, z nedostatku kyslíku se špatně dýchá a mě hrozně bolí zmrzlé prsty. Každých dvacet kroků je nutné zastavit se a pořádně se vydýchat. V prudkém, úzkém a zmrzlém sněhovém svahu si šlapeme po laně a pleteme se s kolemjdoucími Francouzi. Prsty mi stále víc mrznou a Davidovi fučí do špatně nasazených rukavic. Přebírám po Tomášovi batoh. Jde se s ním pěkně blbě. Na obloze v dálce vidíme, že od Švýcarska bude brzy svítat. Nemůžu se toho už dočkat, protože je mi velká zima a po východu slunce nastane znatelné oteplení. Začíná se na nás projevovat dehydratace a nedostatek odpočinku. Ta troška čaje, 4,5 hodiny spánku a dvě kousnutí do tatranky nám moc sil nepřidalo. Mám toho dost a tak se znovu střídáme s batohem. David zrovna není nějak ve formě a tak ho bere zase Tomáš. Cesta je místy lemovaná zvratky od těch, kterým je špatně a pár lidí bez ohledu na okolí vykonává velkou potřebu. Jsme blízko pod vrcholem. Mám krásný pocit, že jsem něco dokázal, že už tam budu a najednou mám zase sílu a přestala mě bolet zmrzlá ruka. Na vrchol vede cesta po hřebenu asi 0.5 m široká vyšlapaná ve sněhu. Z každé strany je prudký ledový svah neznámo, kde končící. Strach, ale vůbec nemáme, protože jsme tak poblblí, že nám to je úplně jedno. 7:20 po 4.5 hodinách namáhavého pochodu jsme konečně na vrcholu Evropy ve výšce 4807 m. Už se rozednilo. Vůbec necítím palec levé ruky, který se snažím rozhýbat. Konečně se to podařilo, ale palec strašně bolí.A konečně návrat dolů Tomáš mi chce podat ruku a poblahopřát, ale já jenom skuhrám. Tomáš mi půjčuje svoje rukavice a palec přestává bolet. Rozhlížíme se ze střechy Evropy, všechny hory jsou pod námi, v dálce tušíme Matterhorn. Fotíme se a rychle odcházíme, protože na vrcholu je nepříjemná zima. Cestou zpět již za světla vidíme nebezpečné úseky, které jsme procházeli za tmy. Sestupujeme poměrně rychle a za chvíli jsme u chaty Vallot. Tomáš si únavou lehá na sníh, David sedí na sněhu s hlavou na kolenách, ale já se cítím poměrně dobře a tak se jim směju, což mi zvedá psychickou pohodu, dle hesla „čím jim hůř-tím mě lépe“ . Nic sice nejedli, ale nikdo si nechce vzít pomalu ani tyčinku. Po krátké pauze pokračujeme. Ve sněhovém poli pod chatou Vallot se otáčíme a naposled vidíme vrchol Mont Blancu. Z dálky vypadá jako ohromná sněhová čepice Evropy. Z ledovce pod Dome de Gouter je vidět hluboko pod námi místo, kde jak doufáme ještě stojí, neuletěl-li nám, náš snad dobře zajištěný stan. Velice nerad přebírám batoh. Sotva pleteme nohama, dostávám se do krize, točí se mi hlava a vyzouvá se mi levá mačka, kterou si už nenasazuji a ke stanu docházím jen s jednou a obavami, abych někde nesletěl. Konečně jsme u stanu, sestup nám trval 3.5 h. Z posledních sil odcházím na záchod. Cestou ze záchodu nemůžu pomalu ani vylézt 25 m ve sněhu do kopce a po pár krocích musím odpočívat. Konečně lezu do spacáku a jdu se z toho vyspat. Po hodině spánku uvažujeme co dál. Já s Davidem chceme sestoupit k chatě Tete Rouse, ale není nám moc dobře a v tomto stavu nechceme riskovat poměrně náročný sestup po skále. Tomáš proto uvažuje o dalším přespání na Gouteru. Zlepšení našeho fyzického stavu a předpokládaná změna počasí Tomáše přesvědčí o sestupu. Dole bude větší teplo, víc kyslíku a taky voda, kterou zde musíme pracně získávat ze sněhu. Sestup s těžkým batohem a bolavou hlavou je docela náročný, přestože je místy zajištěn nataženým lanem. Jdeme opatrně, protože případné uklouznutí by nedopadlo dobře. S nahoru jdoucími turisty se zdravíme již dobře známým „Bonjour!“. Žlab, kterým letí kameny překonáváme v poklidu, i když krátce před námi proletí i desetikilový kámen. Hned za námi překonává žlab i sólově jdoucí Ital, kterému pomáháme v okamžiku, kdy nic neletí slovy: „Come on!“. Po 2,5 h sestupu jsme v blízkosti chaty Tete Rouse, kde dlouho nemůžeme vybrat to nejlepší místo pro stan. Vybíráme tak dlouho až rozděláváme svůj stan na nepříliš vhodném místě bez závětří, což se vzhledem ke kvalitám našeho stanu ukazuje jako velká chyba. Nemáme už skoro žádné jídlo a cukr nám došel už včera. Paštika nalezená na dně batohu je brána jako největší pochoutka Vaříme čaj, jíme neoblíbenou čabajku, zasněně vzpomínáme na jídlo, které nám ukradla liška a těšíme se jak se pěkně vyspíme. Krátce po usnutí nás budí vítr, který nám totálně prohýbá stan a téměř láme nosnou konstrukci. Je to takový rachot, že není možné vůbec spát. Když náhodou usneme tak nás za chvíli zase vzbudí vítr, který neuvěřitelně mění tvar našeho stanu. Několikrát za noc slyšíme obrovský rachot lavin, které se valí údolím pod našim stanem. V noci je nutné několikrát vstát a jít vypínat stan do chladivé noci. Usnout se mi podaří až poté co si dávám do uší protihlukové špunty a je mi úplně jedno, že třeba neuslyším jak nám uletí stan.

Čtvrtek 2.9.99
Ráno se vítr uklidňuje, ale nám se díky němu nepodařilo odpočinout tak jak jsme si ještě večer mysleli. Dopoledne nakonec ještě usínáme a spíme až do poledne. Lehce odpočatí vstáváme a vaříme poslední zbytky jídla. Balíme stan a ve 13:30 vyrážíme do Les Houches. Jdeme docela rychle a za 1h 15min. jsme u stanice zubačky - po několika dnech opět civilizace. Je zde hodně lidí - malé děti, důchodci, rodinky se psi - všichni jsou čistí, najezení, oblečení v bílých tričkách. Je to velký kontrast proti nám, kteří jsme špinaví, neoholení, rozcuchaní, máme hlad a pitím musíme šetřit. Důchodci nastupují do zubačky a my pěšky pokračujeme. Při sestupu jdeme hodně rychle, ale bolí nás nohy. V 18:00 po necelých pěti hodinách rychlé chůze z Tete Rouse se dostáváme na parkoviště v Les Houches k našemu autobusu. Sundáváme si batohy a okamžitě otevíráme plechovkové pivo. Je to krásný pocit vědět, že se můžu napít kolik budu chtít a nemusím se o tekutiny dělit s ostatními, tak jako v předešlých několika dnech. Jdeme do obchodu, kde kupujeme bagetu, sýry a každý flašku nejlevnějšího vína za 8 F. Jídlo hltáme na parkovišti a vše zapíjíme vínem. Místo na přespání nalézáme v trávě kousek od parkoviště u lanovky.

Pátek 3.9.99
Ráno slabě prší, ale dá se to vydržet i pod spacákem. Hlava mě z vína bolí víc než nahoře z nedostatku kyslíku. V obchodě nakupujeme a snídáme. Při pohledu nahoru vidíme skály s čerstvým popraškem sněhu. Ve 12:00 vyrážíme na výlet k ledovci Mer de Glace ve výšce kolem 2000 m. Nohy nás bolí a moc se nám nechce. Při výstupu máme krásný výhled na Chamonix a hory, které ho obklopují. Je zde vidět nádherný kontrast mezi zelenou letní přírodou a bílými ledovci sevřenými štíty hor. Dostáváme se ke stanici zubačky, která se nachází nad ledovcem. Ledovec stojí zato. V jeho blízkosti je umístěno muzeum zvířat a krystalů z Alp. Po prohlídce vyrážíme dolů. V tempu chůze, kdy jít nepatrně rychleji by znamenalo běžet se dostáváme v 18:00 do Chamonix. Zde se rozhoduje, že domů pojedeme ještě dnes. V Chamonix narychlo nakupujeme pohledy a karton sektu. Ve 20:00 odjíždíme domů.


Sobota 4.9.99
Cesta autobusem trvá 20 h. Za hranicemi v ČR se stavujeme na oběd a konečně si dáváme čepované pivo. V Brně jsme v 16:00. Loučíme se s ostatními a naše cesta pokračuje hrozným Střílkáčem domů (3h cesty). Ve 22:00 jsme už doma na Pančavě a boucháme Sire de Beaupré za 6,5 F.



Tento článek je z Rally2.com - Rallysport Příluky: infomace, fotografie a videa z rally
Rally2.com - Rallysport Příluky

URL adresa článku: http://www.rally2.com/article.php?sid=827