Už od dětství jsem snil o tom, že někdy uvidím nejlepší soutěžní jezdce v akci. Tento sen se mi splnil v roce 1998, kdy jsem navštívil Rally San Remo. O dva roky později jsem byl na slavné Rally Monte-Carlo, ale stále více mě to táhlo vzhlédnout nějakou šotolinovou rally. Moje dvě oblíbené šotolinovky jsou Nový Zéland a Finsko. Na Nový Zéland je to poměrně daleko a tak jsem se rozhodl, že navštívím zemi soutěžím zaslíbenou, tedy Finsko. Berte tento článek, jako moje povídání o zážitcích, které jsem ve Finsku i cestou tam zažil, ale také jako radu pro ty, kteří se chtějí na tuto super soutěž vypravit sami. My jsme měli naplánovanou cestu autem, přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko a pak trajektem do Finska.



Už od dětství jsem snil o tom, že někdy uvidím nejlepší soutěžní jezdce v akci. Tento sen se mi splnil v roce 1998, kdy jsem navštívil Rally San Remo. O dva roky později jsem byl na slavné Rally Monte-Carlo, ale stále více mě to táhlo vzhlédnout nějakou šotolinovou rally. Moje dvě oblíbené šotolinovky jsou Nový Zéland a Finsko. Na Nový Zéland je to poměrně daleko a tak jsem se rozhodl, že navštívím zemi soutěžím zaslíbenou, tedy Finsko. Berte tento článek, jako moje povídání o zážitcích, které jsem ve Finsku i cestou tam zažil, ale také jako radu pro ty, kteří se chtějí na tuto super soutěž vypravit sami. My jsme měli naplánovanou cestu autem, přes Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko a pak trajektem do Finska.

Týden před odjezdem jsem si šel nechat udělat nový pas, protože na staré odrbané pasy, s odchlíplou fotkou jsou na hranicích pobaltských republik hákliví a dělají zbytečné problémy. Vyměnil jsem si za 5500,-Kč EUR-a nakoupil jídlo asi za 800,-Kč. Odjíždělo se v úterý, kolem 10:00 hod ze Zlína, přičemž trajekt z Estonského Talinu jsme měli předem objednaný na 13:00 hodinu. Trajekt je opravdu lepší objednat předem z Čech, vyvarujete se pak dlouhého čekání na volné místo. Za hraniční přechod jsme zvolili Ostravský Bohumín. Zde jsem naposled viděl pořádné kopce Slezských Beskyd, teď mě totiž, čekala samá rovina, až k Baltskému moři. Cestu Polskem jsme vedli přes Čestochovou, Varšavu, Suvalki směrem na Litevský Vilnius. Střed Polska je fakt strašně chudý. Šedé nevýrazné vesnice, kolem kterých se v suchých stepích pasou stáda krav. Všude rovina, která na mě působila až depresivně. (Kotlina Klodská je nejhezčí kout Polska, aspoň pro mě). Polské cesty to je kapitola sama pro sebe. Poláci nemají normální dálnici. Do Varšavy vede taková pseudodálnice se semafory a s úrovňovým křížením. Opravdu si dejte na této "dálnici" pozor na dopravní značky – "přikázaná rychlost 70 k/hod" a "pozor křižovatka". Jednou se nám stalo, že v rychlém levém pruhu, v momentě, kdy jsme se rozhodli předjíždět kamión, stáli tři auta za sebou a chtěli odbočili vlevo. Oni tam totiž nejsou odbočovací pruhy. Docela velkou krizovku jsme s odřenýma ušima zvládli. Varšava to je hodně škaredé město. Jeho předměstí je jedna velká šeď. Za Varšavou se cesta na pobaltský východ, táhne nekonečnou rovinou, cestou typu Zlín - Vizovice. Desítky kamionů směřují k hranicím a od hranic s Litvou, spolu s osobáky představují špičku na naší dálnici. Předjet jeden kamion znamená, zařadit se za desítky dalších. Kolem cesty stojí mnoho pomníčků, které představují černé dny polského motorismu. Je nějaká hodina po půlnoci a my po předjetí pětikilometrové fronty kamionů čekajících na odbavení, zastavujeme na hranicích s Litvou. V tuto chvíli máme za sebou kolem 800 km nejhorší cesty na sever. Trochu nás zarazilo, že v Litvě neplatí naše zelená karta, a tak si musíme vyřídit jejich pojištění za 17,- EUR. Uháníme dál . Roviny dlouhé až padesát kilometrů pak levá jedna a zase padesát kilometrů rovně, to je charakteristika pobaltských cest. Kvalita cest se začíná zlepšovat a my asi po 300km stavíme na hranici s Lotyšskem. V této zemi je vpád kapitalismu cítit o něco intenzivněji než v Litvě. Krásné rovné silnice umocňoval výhled na Baltské moře. Už se rozednilo a my kolem osmé dorážíme na hranice Estonska. Tady mladý celník dělal trochu problém, ale zpravil to "present from Czech republic" v podobě dvou plechovek Plzně. Už na hranicích nás překvapila moderní celnice západního stylu. Estonsko je ze všech tří států bývalého Sovětského svazu nejvyspělejší. Vozový park se pomalu zprošťuje od ruských strojů a je postupně nahrazován auty západní provenience. Dlouhé suché stepy se změnily v hezké lužní lesy a po více než 1400 km nás vítá Talin, hlavní město Estonska. Velké krásné město, připomínající Prahu, obklopuje jeden z největších přístavů na Baltu. Posunujeme si hodinky o hodinu do předu a čekáme na náš trajekt. Vstupenka na něj stála 50,-EUR. Je to opravdu zážitek se plavit 60km lodí po otevřeném moři. Při odplutí jsme si neuštědřili vtípek o tom, aby pořádně zavřeli dveře a pohledem na pomník nešťastného trajektu Estonia se začínáme od břehu vzdalovat. Naše cesta do Helsinek má trvat hodinu a půl a tak si pobyt na palubě krátíme výhledem na moře a ochutnáním estonského točeného piva "Saku" za 2,60, -EUR. Už je vidět pevnina a začínáme rozpoznávat přístav v Helsinkách. Po vylodění trochu bloudíme, než najdeme výpadovku na Tempere a Jyväskylu. Je krásné slunečné počasí, na obloze plují jenom roztomilý beránci. Už konečně vím co je to "NESTE", (hlavní sponzor Finské rally), je to sít čerpacích stanic a u jedné benzínky NESTE jsem si koupil program na rally za 6,- EUR. Po třech hodinách jízdy vnitrozemím Finska konečně dorážíme do Jyväskyly, tedy centra Finské rally. Míříme na místo, kde se bude zítra konat shakedown. Kempujeme na krásné louce u startu testovací zkoušky. K mému úžasu se začínají sjíždět samá auta z Čech, hlavně se Zlína, ale taky ze Strakonic, Plzně a Prahy. Potkávám tu Pavla Šimka, momentálně druhého muže ve třídě N1 ve velkém mistráku. Shakedown měříl 3.2 km a tak jsem se rozhodl, projít si ho celý pěšky, protože proti průjezdu automobilů, byl chráněn závorou. Celá zkouška vedla přes nejvyšší kopec v okolí, který měřil 270 m n. m. a byly na něm dva skokanské můstky. Celou zkoušku jsem šel od konce. Už jak jsem ušel prvních 200 m, byl jsem nadšen. Krásný technický sjezd po kvalitní jemné šotolince, se zatáčkami, za nebo v horizontech. Na vrcholu kopce se mi otevřel výhled do pohádkové krajiny lesů a jezer. Finsko mě dostalo. Při sestupu dolů ke startu se mi rozsvítila kontrolka močového měchýře, že potřebuje vyprázdnit. Zašel jsem asi deset metrů do lesa a kolem mě se rozprostřel houbařský ráj. Přede mnou dva praváky, vedle tři kozáky, nevěděl jsem kam očima dříve skočit. Utrhl jsem ten nejhezčí kozák a šel ho ukázat kamarádům. Jenže po cestě jsem potkal asi pět ogarů, kteří měli košík plný hub a na nohou "lendlovky" a ihned jsem věděl, že jsou to Češi. Houbu jsem jim tedy daroval. Po náročném dni rychle do hajan, zítra se už závodí.

Ráno se probouzím kolem sedmé. Balím stan a vyrážím na trať. Po předjezdcích s enkovými Peugeoty 206 slyším jak je na startu připravenou první wrco. Motor vytočený do omezovače a už je na trati. Sem zvědavý, kdo to bude. Poprvé vidím Xsaru WRC, která vedle mě projíždí v krásných ladných smycích a za volantem sedí Thomas Radström. Druhý se objevil Armin Kremer, který se může i s Tuohinem Shakedownu zúčastnit, protože startují s podporou továrního teamu. Takto startuje i Pykalisto, ale na trati shakedownu se neobjevil. Kremer je hodně pilný, jezdí ze všech nejdéle, ale jde vidět že je jeho jízda na finské šotolině hodně křečovitá. Na oko jezdí nejlépe Gronholm, Jezdí tak rychle, že mu po třech průjezdech chybí půlka zadního nárazníku. Agresivně se ukazují na tratí Shakedownu Hyundae Schwarze a Loixe. Škodovku prohání hlavně Gardemeister, přičemž Ericsson jede jen jednou. Vidím stát u tratě Tomka Kuchara a nedalo mi nezeptat se ho. "Tomek proč nejezdíš." "Tady můžou jezdit jenom tovární, ostatní mají zákaz" Vysvětlil mi polský závodník. Ptal jsem se ještě Tomka, jestli přijede na Barumku a jak vypadá jeho zranění ze Španělska, kde měl při tréninku nehodu s kamiónem. S Barumkou nepočítá a záda ho ještě z bouračky bolí a dušoval se že, tady pojede opatrněji něž obvykle. Ale jak jsem vyděl na videu jeho bouračku ze třetí zkoušky, slova o opatrné jízdě, asi na startu hodil za hlavu. Velice se ,ale divil že nestartuje Kresta, trochu naznačil , že se obává aby to nedopadlo jako s ním v Hyundayi. Čas ubíhal, závodničky jezdily a když projel mladý McRae, shakedown byl u konce. Popřál jsem Tomkovi hodně štěstí (ještě jsem nevěděl jak dopadne) a šel k autu. Cestou jsem ještě potkal Tomáše Plachého, šéfredaktora časopisu Rally, se kterým jsem probral zážitky ze shakedownu a dobré divácké tipy.

Přemístili jsme se do servisního areálu v části zvané Pavionky. Tady měly svoje stany všechny tovární teamy. Zakoupil jsem si tzv. Rally pas za 42,- EUR, který slouží jako doklad o zaplacení vstupného na erzetye. Velmi mě zaujal super simulátor rally. Jezdec a spolujezdec seděli připásáni šestibodovým pásem v závodním Golfu, který byl připevněn na pohyblivém podstavci a nakláněl se podle jízdy. Trať se promítala na plátno před auto a kamera umístěná vně auta , proti obličeji řidiče, sledovala jeho grimasy. Moc jsem se u toho bavil a ani jsem nestihl podpisovku továrních jezdců. Celá tato akce stála pro řidiče 10, - EUR a pro spolujezdce 5,-EUR. Ještě jsem zapomněl říci, že spolujezdec tam jen tak neseděl, ale četl trať, která se před ním posunovala na obrazovce. V ceně rally pasu byla i úvodní paralelní super speciálka poblíž vesničky Killeri. Vydali jsme se tedy sem. Do začátku zkoušky nám chyběli dvě hodiny a tak jsme si chtěli udělat malou siestu. Naskládali jsem si pár plechovek pivka do baťochu a vyrazili do areálu. Tady jsme našli pěknou lavičku a začali otvírat plechovky. V tu ránu, bylo u nás asi pět pořadatelů se dvěma policajty. "Ihned dopijte ten alkohol, nebo budete vykázáni z areálu," řekl přísným hlasem policajt. Než jsme rozpité piva vypili stáli u nás a dávali pozor. Holt prohibice je prohibice. Oni Finové můžou začít chlastat až v pátek, chudáci. Areál se pomalu začínal plnit a na startu se připravily poslední posádky, jelo se totiž od nejvyšších startovních čísel. Stáli jsme u umělého skoku, pak rovinka, která končila šikanou mezi svodidlem a zídkou. Vzdálenější místa tratě, jsme sledovali na opravdu velké obrazovce. Už to začalo. První dva jsou už na trati. Šikana u zídky, dělá závodníků hodně velké problémy. Když ke zídce přejížděl mladý Fin Hotanen se žlutou sedmičkou Lancerem, bylo vidět, že to drží pěkně dlouho. Zadek auta mu utekl a narazil do zdi, ta ho odrazila čumákem do svodidel. V aréně to zahučelo a lidi se začínali dávat do varu. To už jeli první wéercéčka. Souboj dvou Finských nadějí, Pykalista a Valimakiho skončil, na té samé zídce. Valimaki o ni udeřil bokem své Corolly. Začínají jezdit první továrny. Super souboj svedli dva veteráni, Juha Kankkunen a Keneth Eriksson. Po velké bitvě vyhrála Škodovka před Hyundayem. Velké množství Estonských fanoušků s obrovskými vlajkami, pořádně podpořilo svoji hvězdu Markko Martina, který porazil Francouze Loeba. Nejlepší čas se neustále zlepšoval. Ustálil se až po souboji Sainz – Burns, když jezdec Peugeotu stanovil rekord. Poslední dvojice na startu byla Colin McRae a Marcus Gronholm. I když byl Marcus hlasitě povzbuzován domácími fanoušky, podlehl v závěrečném souboji, i když jen o kousek, McRaeovi. Speciálka nás nadchla. Po asi hodinové zácpě, způsobené ohromným počtem diváků, jsme se rozjeli ubytovat do stanu, u první ranní erzety…
KONEC PRVNÍ ČÁSTI.