Rally2.com rally video videa sprint crash foto fotografie

  
Info
ISSN: 1213-9173
Vydává:
Rallysport Příluky
Šéfredaktor:
Ing. Pavel Zvonek
Vedoucí týmu:
Štěpán Forman
Doporučujeme
Nyní naše stránky prohlížejí 2 host(é) a 0 uživatel(é).


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde.



  
Barum rally
nejen 2008
eShop.Rally2.com
internetový obchod



 
Informace serveru

.: Bulharsko 2004 – Rila, Pirin, Sozopol
Posláno Pondělí, 09 Srpen 2004 @ 15:35:13  Vytisknout  Poslat článek známým
Autor článku: Pavel Zvonek


Bulharsko 2004 – Rila, Pirin, Sozopol
(dvě pohoří, dva kláštery, jedno moře, tři ztracené čepice, a spousta zážitků a jídla)
24.7. - 6.8. 2004
1 leva = 16 kč



Účastníci:
David, Klára, Pavel – který vše zapsal a Ivan Rilský – který se k nám cestou připojil



Do bulharských hor jsem chtěl vždy jet. Někdy v červnu přišla Klára s tím, že se parta lidí se kterými obvykle jezdí do hor odjíždí do Bulharska, ale ona s nimi nemůže jet, protože musí být o dva dny dřív doma a dala nám nabídku, ať jedeme s ní. Neřekl jsem hned ano, ale začal trochu přemýšlet. Asi dva týdny před plánovaným odjezdem jsme byli na Velké Fatře a tam jsem se pomalu rozhodl, že pojedeme. Hodně mě trápilo koleno, které jsem měl po Fatře pěkně nateklé, a které odmítalo jakoukoliv větší zátěž. Měl jsem dost velký strach, že hory nevydrží. Trošku jsem měl taky obavy z toho, jak bude fungovat neobvyklá sestava bez Kolni. Navíc jsme si ještě těsně před odjezdem museli koupit nové boty, protože staré Prabosky po letech služby odešly. Přes minimum času jsem po večerech nastudoval cestopisy na netu a přečetl průvodce. Trochu mě mrzelo, že zbytek naší skupiny odmítl mou dobrodružnější, delší a dražší variantu cesty do Bulharska - vlakem, stopem a trajektem přes Rumunsko a já musel souhlasit s linkovým busem bulharské společnosti Group (2160 Kč zpáteční). Před odjezdem jsme se s Davidem rozhodli použít taktiku minimum jídla (v Evropě hlady ještě nikdo neumřel) a minimum oblečení. Přesto náš batoh vážil 20 kg. Inu v tom jídle je ještě pořád rezerva. Byli jsme tedy nachystaní a těšili se na příjemný den v autobuse.


Sobota
Našim původním plánem bylo odjet do Brna už v pátek a tam přespat, ale pracovní povinnosti mě donutily zdržet se doma. Do Brna jsme odjížděli v 6:10. Náš autobus do Sofie měl už na Zvonařce díky kolegovi z Prahy zpoždění, takže vyjíždíme až ve 12:30. Začátek cesty proběhl docela v klidu, z pohody nás vyrušovaly jen neustálé hranice. S posledními slunečním paprsky se dostáváme do Srbska a po několika hodinách i do jeho hlavního města Bělehradu. Ve městě, které ještě nedávno trpělo leteckými útoky NATO, obdivujeme krásně osvětlený most přes Dunaj a několik dalších moderních staveb. Někde za Bělehradem zastavujeme na dálničním odpočívadle a tady už to pěkně po balkánsku žije – hudba a všude, přes pozdní hodinu hodně živo. Krátce po odjezdu z odpočívadla míjíme odstavený autobus naší společnost, který vyjížděl z Prahy. Řidič u něho zastavuje a my se dozvídáme, že mu upadlo kolo, které se někam zatoulalo. Po nalezení kola naši řidiči pomáhají s opravou, která trvá asi hodinku. Já mezitím spím.


Neděle
Budím se už za světla. Cesta před hranicemi s Bulharskem vede krásnou vápencovou soutěskou. V 9:20 východoevropského času konečně vidíme dlouhou řadu čekajících aut na hraničním přechodu. Docela rychle se nám daří přejet srbskou celnici, ale v bezcelní zóně je totální nával. Nevypadá to vůbec dobře. Psychicky se připravujeme na dlouhé čekání, které opravdu nastává. Se situací se vyrovnáváme po svém. Sedáme na klidné místo a pozorujeme nervozitu řidičů, zejména tureckého původu. Neustále troubí klaxony svých aut a občas se i poperou. Tato zábava nám pomáhá ukrátit si podstatnou část z 4,5 hodin čekání. Konečně projíždíme hranice a za hodinu jsme v Sofii. Čekal jsem to tady podstatně horší, ale je tu docela čisto a klid, skoro jako u nás. S Rumunskem to nejde vůbec srovnat. Autobus nás vyhodil před vlakovým nádražím, ale my se potřebujeme dostat na Avtogaru Jug, odkud to jede do Samokova. Je velké horko a my zbytečně zmatkujeme, přesto nakonec spokojeně nastupujeme s jízdenkami v ruce (i za batoh) do rozvrzaného kloubáku místní MHD. Na nádražíčku dáváme rychle první bulharské pivko – čepované Pirinsko za 0,9L a nastupujeme do minibusu (3L) směr Samokov. V Samokově navazuje další minibus (1L) a za chvilku jsme v Borovci (1300m). Je jasné, že lanovka už tak pozdě nepojede, tak se rozmýšlíme co dál. Rozhodování je rychlé. S Davidem a Klárou nebudeme čekat do rána a raději zkusíme vystoupit kus cesty do hor. Bohužel marně sháníme mapu, ale pomáhá nám Martin, který nám daruje svou, okopírovanou. Přesně v 19:15 opouštíme brněnskou skupinu, se kterou jsme jeli ze Zvonařky a vyrážíme. Orientace nám zpočátku působí problémy, takže několikrát špatně odbočujeme, než nalézáme naši značku. Cesta do kopce je docela příjemná, takže ani našich 20 kg na zádech tak netlačí, ale po dvou hodinách padá stále větší tma. Pomalu hledáme místo na přespání. To nalézáme nad horským potokem, kousek po jeho překročení, ve výšce kolem 2000m. Rozhodujeme se, že naši první bulharskou noc strávíme pod širákem, takže nám odpadají starosti ze stanem. Blízký potok je jako stvořený pro koupel, proto se za svitu čelovky oddávám hygieně a docela čistý jdu spát.


Pondělí
Noc probíhá docela v klidu, ale občas mě trochu trápí zima. Vše se mění v 7:30 - začíná pršet. Nepřestává a tak naše pohoda okamžitě končí. Ve spěchu rychle balíme věci. Já nenacházím svůj oblíbený klobouček, ale doufám, že je v batohu. Hodně mě to štve, protože mám úplně mokrou hlavu. V osm, za stálého deště odcházíme nahoru směr chata Musala (2389m). Těsně před chatou déšť pomalu ustává, a když k ní v 9:30 přicházíme, už vůbec neprší. Rozhodujeme se, že uděláme delší sušící pauzu a uvaříme něco na jídlo. Na chatě se nám daří koupit mapu Rily za 6,5L a dokonce s Davošem poprvé zkoušíme "pohodu" bulharských tureckých WC. V 11:30 za nejistého počasí vyrážíme vstříc vrcholu Musaly (2925m). Za chvíli se bohužel z dálky začíná ozývat bouřka a obloha nevěští nic dobrého. Nemáme moc dobrý pocit z toho, že budeme pravděpodobně stoupat v dešti, ale ještě víc nás děsí stále častější blesky a naše poloha. Najednou je vysoko nad námi vidět nějaká stavba. Zrychlujeme krok, protože prší stále silněji. Po hodinovém úprku od chaty Musala jsme na záslonu Ledenoto ezero (2709m). O této chatě jsme neměl ani tušení, ale o to víc mě potěšila, když jsme do ní za deště přicházeli. Je 12:30 a nás nenapadá nic lepšího, než si dát pivo (2L) a čekat co bude. Po chvilce do záslonu přichází ještě skupinka Opaváků, což potěšilo zejména Kláru, absolventku tamní university, která s nimi živě diskutuje. Ve tři hodiny vypadá situace už trochu líp, a tak se rozhodujeme pro útok na vrchol. 15:15 začínáme výstup, ale už po chvilce začíná drobně pršet a zase hřmí. Rychle zvládáme asi 30 minutovou cestu a jsme na vrcholu Rily i celého Balkánu – Musale (2925m). Počasí je opravdu dost špatné, takže se rozhodujeme pro krátkou pauzu v místní meteorologické stanici. Od obsluhy si kupujeme pivo a jeho cenu 2,5L dalece převyšuje fakt, že si pivo vychutnáváme ještě výše než bohové na řeckém Olympu. Počasí se nelepší a tak po půlhodině odcházíme. Máme v úmyslu dorazit k chatě Graničar (2185), ale je to ještě nějaký kus cesty. Cesta klesá do sedla a poté následuje hřebenovka ve výšce okolo 2650m. Začíná stále víc pršet a hřmít. Pře vrcholem hory Ovčarec (2768) to je už pořádná krize, zvlášť, když blesk uhodí nedaleko nás. Probíráme naše možnosti, ale moc jich nemáme. Hlavně stan není, kde postavit, protože bychom byli v okolí jasně nejvyšší. Nakonec se rozhodujeme pro výstup na vrchol. Protože štěstí přeje odvážným (teda aspoň občas), bouřka ustupuje. Stále však silně prší, je mlha a fouká studený vítr. Jsem totálně promočený, ale nezbývá mi než jít. Těsně za vrcholem se vše najednou uklidňuje. Přestává pršet a foukat, což do našich myslí přináší zase trochu optimismu. Dokonce začíná svítit sluníčko, trhá se mlha a hluboko pod námi vidíme chatu Graničar. Rozhodujeme, že nebudeme sestupovat až k chatě, ale usušíme se a přespíme v sedle Džanka (2350m), kam dorážíme v sedm hodin. Sluníčko nám hodně pomáhá, takže se dá říci, že jsme relativně sušší. My však máme ještě něco navíc - stan na překrásném místě. Vaříme a už v 21:00 jdeme do stanu, kde dlouho do noci kecáme. Noc probíhá v klidu, ale dost ji komplikuje obrovská vlhkost ve stanu, jak se z nás paří voda.


Úterý
Ráno naštěstí neprší, jen z údolí se valí velká mlha. Před devátou vylézáme ze stanu, vaříme a dosušujeme věci. Balíme se hodně pohodově a do mlhy, která obestřela celé sedlo vyrážíme až v 10:45. Občas mlhou probleskne sluníčko a alespoň na chvilku nám prozáří okolní nádherné štíty a hluboké údolí řeky Beli Iskar se stejnojmennou přehradou . Naše cesta směřuje po hřebenovce nahoru a dolů pod vrcholy Kovač (2634m) a Lopatiški (2530m). I v silném větru, který nás občas strhává z cesty, jdeme docela svižně. Viditelnost místy klesá na 10 metrů. Jednou máme v mlze trošku problémy se směrem, proto posíláme Davida, aby se vrátil k rozcestí a zjistil co je tam napsáno. Takto jsme ho posílali během našeho cestování několikrát. Zpočátku se vracel s informacemi typu: "je tam obrácené V, divná šestka, stolička, obrácená trojka," ale ke konci pobytu už azbuku docela obstojně louskal. Poslední stoupání po úzkém hřebeni je na vrchol Vapa (2532 m). Tady nás při sestupu konečně opouští oblačnost, která halí okolní vrcholy. Dále prudčeji klesáme a pak traverzuje po kamenech až do sedla nad Ribná ezera (2230m) Nyní jsou hluboko pod námi, společně se stejnojmennou chatou. V sedle se fotíme a také máme v plánu udělat přestávku a posvačit. Najednou přichází černé mraky a začíná pršet. Rychle náš piknik balíme a spěcháme dolů. Sestup nebo spíše úprk na chatu nám trval 20 minut. Opravdu jsme už neměli zájem dále moknout. Na chatě je na bulharské poměry docela hodně lidí. Tak 60% je Čechů, kteří se poznají podle piva na stole. Jednou Kamenitzou (2L) velice rychle odmaskováváme svůj původ a sušíme mokré oblečení. Je zde taky dvojice Maďarů, kteří se snaží se slovníkem v ruce, objednat něco k jídlu. Končí u klobásy – jak jinak. Je 15:30 a venku silně prší. U polévky přemýšlíme co dál. Po dvou hodinách se počasí lepší, takže se rozhodujeme, že budeme sestupovat směrem k Rilskému monastýru (1147 m) a cestou někde zakempujeme. Cesta dolů vede podél potoka a je velice příjemná. Je teplo, i když se to na obloze trochu honí, ale v další déšť už nevěříme. Charakter pěšiny se postupně mění v šotolinu. Zdá se, že jsme z hor pomalu venku, ale naše překvapení je obrovské, když naše údolí i nadále lemují obrovské skalní útvary, drsně vymodelované ledovci. Tak vysoké a nádherné kopce jsme nečekali. Cestou vidíme několik pěkných míst na spaní, ale my dokud to jde, sestupujeme. Postupem času se koryto řeky zařezává ještě hlouběji do údolí, až se ocitáme několik desítek metrů nad ním. Jdeme opět svižně, neboť se začíná šeřit a zase lehce poprchává. Po tom, co jsme zažili předešlý den, nás takový déšť nechává klidnými. Postupem času však přibývá na intenzitě a náš klid chvatně mizí. Je nejvyšší čas rozdělat stan. Bohužel jsme na místě, kde to není možné. Zleva padá stráň prudce do potoka a zprava jsou kolmé skalní stěny. Prší už opravdu drsně. Vzpomínám na svůj klobouček, ztracený už první den v horách. Zase jsme totálně mokří a z dlouhé cesty už i pěkně unavení. Vždyť od Ribných ezer to bude takových 15 km. Nám však nezbývá, než někam dojít. Je to docela krize. Rychle padá tma a s námi to vypadá moc špatně. Najednou mezi špagáty vody vidíme nápis "turističeskaja baza" a směrovku někam do lesa. Moc se nám to nezdá a tak to jde David prozkoumat. Mám strach, že se někde ztratil, protože se dlouho nevrací a tak jdeme při čelovce za ním do lesa. Vypadá to špatně, ale najednou vidím Davida i nějaké rekreační středisko s několika budovami. Konečně nacházíme něco jako jídelnu a jdeme dovnitř do tepla. Je 20:45. Řeklo by se šťastný konec, ale nepředbíhejme. Sedáme si k nejbližšímu stolu a budíme velký zájem ostatních. Jsme úplně mokří a vypadáme strašně. Vlastně ani nevíme, kde jsme. Přemýšlíme co dál a navrhujeme, že si dáme pivo (1L) na rozkoukání. Klára se třepe zimou, tak se domlouváme, že se tady ubytujeme. Jdu domluvit podmínky. Mladý klučina nám říká, že cena je 6L za osobu. Pak se ale domlouvá se šéfem a říká, že chce 10 euro za jednoho. Myslím si, že špatně rozumím. Tolik stojí hotel v Sofii. Ten chlap chce sprostě vydělat na naší situaci. Tak to ne! Toto přece už musí sv. Ivan Rilský, zakladatel nedalekého kláštera, vidět a nějak nám pomůže. Jdu zkontrolovat situaci ven a tam potkávám jednoho z ubytovaných Bulharů. Je mu viditelně trapně a říká, že pan domácí je kurva. Přemýšlí, jak nám pomoci. Nakonec zjišťuje, že máme "palatku" tak se ho ptám na nějaké rovné místo, kde by se stan dal postavit. Jedno mi ukazuje a tak jdu seznámit ostatní s novými skutečnostmi. Venku přestalo pršet a trochu jsme uschli, takže dopíjíme pivo a Stanislav (jak se náš nový kámoš jmenuje) nám jde do tmavé noci ukázat super flek. Je přesně deset a my za svitu čelovek rozděláváme stan. Ve stanu vše chystáme na nepříjemnou vlhkost a až do půlnoci se bavíme vymýšlením toho, jaké rány sv. Ivan připraví pro pana domácího. Víme, že s pomocí sv. Ivana bude ráno krásné slunečné počasí. V noci to tak ještě nevypadá. Přestože spíme v lese, mám pocit, jako by někdo kropil náš stan hadicí, taková byla průtrž mračen.


Středa
Včera to byl moc náročný den. Ráno se budíme už v 7:30 a hned nás zajímá počasí. Už to vypadá mnohem líp. Sice je mlha, ale trhá se. Jdeme se pořádně umýt do nedalekého potoka. Je strašně studený, ale už jsme to moc potřebovali. Klasicky sušíme stan a ostatní věci a vaříme čaj. V 9:30 vyrážíme na asi 7 km dlouhou cestu do monastýru. Je opravdu krásné počasí. Asi v polovině cesty se rozhodujeme pro cestu oklikou, která vede kolem poustevny sv. Ivana Rilského, jedné z nejvýznamnějších pravoslavných památek Balkánu. Před poustevnou potkáváme Stanislava a jeho přátele. Bavíme se převážně rusky a vydáváme se s nimi prozkoumat jeskyň, kde sv. Ivan Rilský, náš nový patron, trávil čas v modlitbách. Tato jeskyň je průchozí a ve své konečné fázi i hodně úzká. Podle obyčeje, hříšník který jeskyní neprošel, nesměl do monastýru a rok se kál. My, čisté duše, jsme samozřejmě prošli. Poté jsem ve svahu u jeskyně si omyl své nateklé koleno v nedalekém pramenu a začal věřit, že nás všechny nepříjemnosti už potkaly. Je pěkně a tak stoupáme po skalách za výhledem. Cestou navštěvujeme blízký kostelík, zasazený ve skále a pokračujeme dále kolem kaple Sveti Luka až na asfaltovou cestu. Za chvilku narážíme na hospodu a tak jdeme na pivo (1L) v kameninových džbáncích a polívku (2L). Do monastýru je to jen kousíček. Je opravdu moc hezký a to i díky nádherným horám, které ho obklopují. Poté co si oblékáme na kraťasy šusťáky navštěvujeme i kostelík, kde je ukryto srdce cara Borise III. Už v 15:00 nám jede bus do Rily, takže nestíháme ani koupit chleba, který peče místní mnich. Přestupujeme v Rile a za chvilku jsme v Blagoevgradě, místním univerzitním městě. Když se David dozvídá, že zde studuje 16000 studentů, převážně dívek, má zájem zde zůstat. My ostatní máme spíš potřebu sehnat mapu Pirinu. Cestou se stavujeme v obchodě a kupujeme chleba a rakiju, jako náhradu za vypitou slivovicu. Trochu bloudíme než nacházíme turistické centrum. Tady sice mapu nemají, ale místní šéf s námi posílá jednu slečnu, aby nám ukázala, kde ji koupíme. Paráda, máme mapu a tak sušíme na sluníčku věci. Za chvilku nám jede bus do sedla Predel, takže na nějaké větší posezení nezbyl čas. Zpátky to bereme přes centrum a docela se divíme. Vypadá to tady opravdu moc hezky, určitě ne jako v jiných městech. Spousta příjemných hospůdek a moderních obchodů. V 19:20 vyjíždí náš bus a asi za 40 minut jsme na Predelu (1142m). Vybíráme jednu z hospůdek a jdeme se najíst a napít. Zvládáme i střídání směn. Hospodský si s námi asi docela rozumí, protože nám radí, ať si postavíme stan hned za hospodu, což nám vyhovuje. Před desátou ho po tmě rozbalujeme 20 metrů od putyky a čekáme, jak to bude vypadat v okolí po rozednění.


Čtvrtek
Po klidné noci se budíme v 8 hodin u nějakého památníku na louce. Když vylézám ze stanu, čumí na mě lidi z hospody, ale to mi vůbec nevadí. Balíme stan a jdeme si dát nějaké kebabčata (0,8L) na snídani a zažíváme už třetí směnu této hospody. Pěkně jsme se nacpali a v 10:15 vyrazili po cestě, dělící Rilu a Pirin, vstříc horám. Cestou se k nám přidává malé stěně. Jeho bratříčka už něco přejelo, a tak se ho snažíme z rušné cesty zahnat do pole. Bohužel to nejde. Asi po 3 km z cesty konečně uhýbáme, ale štěně stále s námi. Snažíme se mu utéct, ale nejde to. Dvakrát uhýbáme schválně z cesty a brodíme potok, ale on ho s vypětím sil zvládá taky. Je nám ho moc líto. Naštěstí se dostáváme k nějaké samotě. Náš malý se tam zdrží a nás nemůže najít. Spěcháme nahoru a definitivně ho ztrácíme. Cesta je stále ještě asfaltová. Jdeme kolem vleku a cesta se stává šotolinovou. Je to příjemné nabírání výšky. Pak však odbočí do lesa a hodně prudce stoupá. Tak strmě jsme tady ještě nešli. Je to docela náročné, ale před sedlem pod Dautovým vrchem (2597m) se pěšinka v kosodřevině trochu rovná. V sedle potkáváme partičku z Čech. Přemýšlí kam budou pokračovat. Jestli dolů na chatu Javorov nebo přes hlavní hřeben neznačenou cestou. My nemáme vodu, tak musíme sestupovat. Je skvělé počasí s báječnou viditelností. V dálce je vidět hora Vichren – náš zítřejší cíl a okolní masívy. Místy je cesta zarostlá kosodřevinou, takže se občas těžce prodíráme. Cesta klesá a zase stoupá. Na chatu Javorov (1740) se dostáváme v 15:15, tedy tak o 2 hodiny dřív než podle ukazatelů. Jsme docela spokojeni a Davidovi se už dál nechce. Mě i Kláře to sedí, takže vyměňujeme další cestu za pohodlné prostředí chaty. Skoro nikdo tu není, jen večer přijíždí zakalit parta místních papalášů s policajtem. To nám vůbec nevadí, protože pijeme pivo (1,5L) a dáváme si grilovanou kotletu (2,5L) a k ní šopák (1,5L). Spát jdeme ve 23:30 kousek od chaty pod širák, na místo, které jsem ještě za světla obhlídl.


Pátek
Dneska nás čeká hodně těžký den. Podle ukazatele je to na chatu Vichren, kam chceme dojít, 9 hodin chůze nejnáročnější pasáží Pirinu. Vstáváme kolem osmé. Bereme vodu na chatě, snídáme a čistíme si zuby. Vycházíme v 9:50. Kopec je od počátku hodně prudký. Moc nám to nejde, je to asi následek včerejšího pivního odpočinku. Velkou námahu nám vynahrazuje krásné počasí a překrásné skalnaté hřebeny. Za dvě hodiny jsme konečně v sedle těsně pod vrcholem Suchodolu (2640m). Hodně tady fouká, je pořádná zima a z druhé strany totální mlha. Oblékáme si Polartecové bundy a vyrážíme na traverz pod vrcholy Kamenitica (2726m) a Bajuvi dupki (2820m) Stále pořádně fouká a je mlha, jen občas prosvitne sluníčko. Kousek nad sebou vidíme záslon Končeto (2760m) – bivakovací boudu ve tvaru buňky. Hřeben Končeto je opravdu fantastický – je to takový delší Ostrý Roháč. Zvlášť na východní stranu podá hodně prudce do údolí. Za pěkného počasí je to paráda. V dešti nebo bouřce bych tady rozhodně být nechtěl. Dále pokračujeme pod vrcholy Banski Suchodol (2884m) a Kutelo (2908m) až do sedla pod Vichrenem – nejvyšší horou Pirinu (2914m). Protože musíme při pohledu na vrchol Vichrenu zaklánět hlavy hodně do výšky, přichází vhod krátká pauza na svačinu. Klára říká, že tak prudký kopec nemůže nikdy vyjít, ale to jí s Davidem vůbec nevěříme. Za těch několik dní v horách jde stejným tempem jako my a já nedokážu pochopit, jak to může vydržet. Mlha se během naší přestávky roztrhala, takže vyrážíme vstříc mramorové pyramidě a 400 m výškového rozdílu. Je to docela fuška, přece jenom jsme už něco ušli a taky nás tíží batohy. Po 35 minutách výstupu, občas i po čtyřech, jsme konečně na vrcholu, kde jak věřili staří Slované sídlí bůh Perun. Je 15:35. Bohužel jsme v mraku, takže toho není moc vidět. Děláme vrcholové fotky a čekáme jestli se oblačnost nerozplyne. Nelepší se to, takže se chystáme na dlouhé a prudké klesání až na chatu Vichren (1950m). Z vrcholu do sedla to ještě jde, ale v dalším sestupu se moc trápím. Kilometrové převýšení mi dává docela zabrat. Navíc se výrazně oteplilo, ale já sem líný si sundat bundu, takže se dost potím. Sestup je opravdu prudký, ale konečně v 17:35 jsme po ostrém sešupu u chaty. Mimochodem první tam byla Klára. Jsem pěkně unavený a moc se těším na pivko (1L). Když ho jdeme s Klárou do chaty kupovat, jsme jím tak posedlí, že si ani nevšímáme Čechů, které jsme potkali ve čtvrtek pod Dautovým vrchem. Na chatě je docela dost lidí. Vede zde totiž asfaltka a jezdí sem i minibus. Navíc začíná víkend a spousta hostů bude odtud zítra "zdolávat" Vichren s lehkým batůžkem. Máme pořádný hlad, ale platí zde předpis, že jídlo se podává až v 19:00 – nechápeme proč. Nám to nevadí, času máme dost. V 18:50 se osměluji a jako první objednávám jídlo. Mé počínání strhlo obrovskou lavinu hladových hostů a za chvilku je u okýnka pořádný nával. Dáváme si polívku (1L), šopák (2L), tatarské kjufte (2L) a ještě sladkou banicu (1,5) – prostě žranice jako prase, kterou jsem skoro nesnědl. Jídlem nás inspirovali hlavně okolní Bulhaři. Jídlo je u nich prostě svátek, takové hostiny jsem na horách ještě neviděl. Před devátou to tady balíme a vyrážíme se ubytovat do hor. Jdeme skoro půl hodiny, když narážíme na parádní místo při soutoku několika potoků, obklopené vysokými horami. Je sice tma, ale fantastické počasí. Sv. Ivan Rilský nad námi stále drží ochranou ruku.


Sobota
Kolem 8 se budíme do nádherného slunečného dne. Také dnešní putování bude dost náročné. Podle ukazatelů je to na chatu Pirin 10 hodin cesty, tedy ještě o jednu více než včera. Děláme čajík na snídani a já dojíždím Davidovo včerejší kjufte, které on už nesnědl. V 9:30 začínáme prudkým stoupáním. A pak příjemnou mírnou cestičkou kolem nádherných ledovcových jezer. V krásném počasí je to přímo paráda. Od posledního jezera je však cesta, vedená v suťovisku, hodně nepříjemná. Závěrečný brutální stoupák do sedla (2550m) pod vrcholem hory Banderiemi Čukar je ještě horší. Konečně jsme v sedle, kde se zdravíme se skupinkou Srbů. Dále cesta vede docela příjemnou hřebenovkou, která občas uskočí prudčeji nahoru a dolů pod vrcholy Vazela (2620m) Goljamata strana (2644) Prevalski čukar (2604m) až do sedla Vinařská porta (2400m). Už začínáme být utahaní a těšíme se na záslon Tevno ezero (2512m). Ten se nachází na náhorní plošině s pasoucími se koňmi. Je 13:45 a jdeme dovnitř dát si pivo. Překvapuje nás, že je na zemi koberec, takže se musíme vyzout. Moc se nám tady nelíbí, nevím proč. Možná za to mohla nejvyšší cena piva, kterou jsme zažili v Bulharsku (3L). Dopíjíme a ve 14:55 odcházíme směr chata Pirin. Teploměr ukazuje 10 stupňů. Je to ještě pořádný kus cesty (na ukazateli u chaty je 5 hodin, ale všichni si myslíme, že to je jen chatařův komerční tah). Musíme prudce vystoupat do sedla Kraledvorska djasna porta (2620m) a stejně prudce musíme sestoupat nad Mitrovo ezero (2300m). Dále už cesta vede krásným údolím, podél potoka Železnica. Opravdu příjemně ztrácíme výšku. Cestu nám komplikují již jen krávy, které leží v cestě a nemají zájem uhnout. Jednu takovou krávu musíme dokonce obejít po skále. Konečně se svižnou chůzi dostáváme do lesa a v 17:20 jsme u chaty Pirin (1640m). Je hezká, ale uvnitř to vypadá jako by měla ukončit provoz. Dáváme na zahrádce jedno pivko (1,5L) a posíláme Davida na průzkum okolí. David se vrací s příznivou zprávou, že kousek níž je "restaurace," takže se po dopití stěhujeme. Jsme pořádně hladoví a vařit naše hnusy z batohu se nám nechce, takže si dáváme polévku (1,4L) a šopák (1,2L), který jsme si za celý pobyt moc oblíbili. Později nechyběl skoro u žádného našeho jídla. Při setmění se stěhujeme dovnitř a při klábosení sledujeme v TV Bulharskou fotbalovou ligu. Ve 23:00 se ptáme šéfa jestli by se dala někde rozložit palatka. Odpověď je více než potěšitelná a za chvilku rozděláváme stan na zahrádce před hospodou. Mladý klučina, který je tu zřejmě na prázdninách, takový stan asi ještě neviděl. Udiveně se ho dotýká. Klára mu pak dává balíček sušenek jako malý dárek.


Neděle
Budíme se zase kolem 8 a já jdu hned objednat snídani, ať tu uděláme nějaký kšeft. Dáváme si šopák a vaječnou omeletu se sýrem (1,8L). Chceme Kláře udělat malou radost, a tak ji připravujeme hrnek mléka z našich zásob. Vyrážíme v 9:40. Hned se začíná stoupáním, ale ne tak prudkým jako na horách. V lese opět nacházíme obrovské hřiby a moje srdce houbaře trpí, že si je nemůžu vzít. Po výstupu následuje pohodové klesání. Postupné snižování nadmořské výšky znamená dosud neznámý problém – velké horko. V jednom momentě potkáváme před sebou chlapa s napřaženou sekerou. Ne, nepřepadli nás novodobí loupežníci, to si jen jeden domorodec stěhoval na koních nábytek do hor a místy musel prosekávat cestu své karavaně. Horko začíná být opravdu nesnesitelné, naštěstí je občas vystřídáno stínem lesa. Na několika odbočkách máme problémy sledovat značku a musíme se vracet. Jednou dokonce nemůžeme v obrovském horku najít značku hodně dlouho a málem se vydáváme špatnou cestou. Je krásná viditelnost. Vlevo je Řecko, před námi podivuhodné pískovcové útvary v okolí Melníku, vpravo hory Pirinu a v dáli údolí řeky Struma. Naše cesta pokračuje v písku, korytem vyschlého potoka. Je děsné horko. Před úplným vysušením nás zachraňuje vesnice Rožen. Hned se jdeme schovat na zahrádku a nabrat síly před výstupem na Roženský monastýr. Z chaty Pirin jsme se tady dostali i s blouděním za 4 hodiny. David vytahuje mobil a chytá řecké operátory, jsme opravdu nedaleko Řecka. Po přestávce pokračujeme do kopce na monastýr. Opět přichází pěkné rozhledy. Roženský monastýr je mnohem menší než Rilský, ale má takovou příjemnou klidnou atmosféru. Po jeho prohlídce pokračujeme hodně zajímavou a možná by se dalo říci i trochu nebezpečnou (v písku nám kloužou sandály) cestou po krásných pyramidových útvarech. Připadá nám, že některé kameny drží už jen silou vůle. Při deštích to tu musí být velmi nebezpečné. Vyschlé koryto nás zavádí až do krásného městečka Melniku. Je to úplně jiný svět. Všude je spousta hospůdek a vináren. Máme taky zájem ochutnat proslulost zdejšího vína, ale napřed jdeme zjistit, kdy nám jede bus někam do města. Zjišťujeme, že jede už v 18:00. Je 16:40, takže žádné víno nestíháme, ale jdeme se aspoň schovat na pěknou zahrádku ve nástupiště na čepované pivko (0,9L). Místo autobusu přijíždí pěkná rachotina. Vypadá to, že se každou chvíli rozpadne. Hlavně při řazení se celý bus třepe, přesto však bravurně zvládá více než 2 hodiny jízdy do Blagoevgradu. Vystupujeme naprosto usmažení a hned letíme zjistit bus do Sofie. Nic už nejede, ani vlak. Ajajaj, tak to je den ztráty – budeme muset zůstat někde v Bladoevgradě, což nás docela mrzí, protože je to docela velké město. V Melniku by se nocovalo určitě líp. Jdeme si dát do centra něco na jídlo. Máme štěstí a objevuje parádní hospodu. Má dokonce jídelníček s fotkami, takže si dávám fantastický telecí biftek s oblohou a hranolkama za 4,5 L. ostatní jsou při zdi a dávají si kašlával a pivo (0,8L). Je tma, takže se vydáváme za město najít něco na přespání. Dlouho nemůžeme nic najít, protože všude kolem jsou vysoké skály. Nakonec se vydávám do prudkého kopce na průzkum. Mám poct, že se tady něco rovného najde a tak volám na ostatní. Bohužel dlouho nemůžeme nic najít. Za svitu čelovek přecházíme nějaký vodojem nad hlubokým korytem potoka, ale všude je to na přespání dost prudké. Schytávám hodně nadávek od Davida, Klára nenadává. Nakonec se musíme vyškrábat až nad kopec vysoko nad město. Je to tady docela fajn, jen spousta komárů. Chci rozdělat stan, ale David je proti, takže spíme pod širákem. Po ulehnutí zažívám komáří hrůzu ze všech nejvíc a ještě v noci chci stavět stan. Nakonec se trochu ochlazuje a komáři přestávají útočit.


Pondělí
Ráno vypadám strašně, samý kousanec. Balíme a sestupujeme do údolí do města k řece na jakousi místní pláž. Voda je sice pořádně studená, ale jdeme se vykoupat. Poté navštěvujeme nedaleký kostel Zvěstování a jdeme se najíst (kuřecí směs 4,6L). Je pořádné horko, ale zahrádka, kde jsme včera večeřeli poskytuje příjemný stín a známá servírka se na nás hezky směje. Zjišťujeme, že na obrácené kývání hlavou se dá taky po týdnu zvyknout, i když stále dochází k úsměvným situacím. Ze začátku jsme mysleli, že si snad při komunikaci s Bulhary budeme držet hlavy. Autobus do Sofie nám jede ve 14:40. Zkoušíme ještě sehnat nějaký jiný spoj, ale nakonec na to kašleme a nastupujeme do původně naplánovaného autobusu. Bus nás přiváží někam na jihovýchod Sofie na nádraží Ovča kupel. Odtud jedeme šalinou číslo 5 do centra a pak pěšky na hlavní vlakové nádraží. Části města, které jsme prolezli nám připadají takové nijaké, zejména ve srovnání s Blagoevgradem. Na nádraží se pokoušíme koupit lístek do Burgasu, ale nakonec je z toho obrovská procedura trvající více než hodinu. Zdejší nádraží je totiž neuvěřitelně nepřehledné. V přízemí se kupují lístky na sever a v suterénu na jih země. Navíc úplně jinde se prodávají místenky, které stojí jen 8 kč k moři, ale jejich vyřízení je hotová procedura. Naše domluva je docela obtížná. Klára má sice státnice z němčiny, ale tady se na to moc nehraje. Nejlepší je mluvit takovým slovanským esperantem. Lítáme od okýnka k okýnku a stojíme jednu řadu za druhou. Nakonec máme lístky (20L zpáteční), ale rezervace jsou už bohužel vyprodány. Jdeme shánět zásoby na cestu a asi hodinu před odjezdem se pokoušíme sehnat místo na sezení, kde není rezervace. Nikdo neví, kde je nebo nás posílají sem a tam. Nakonec si sedáme do volného kupéčka. Nečekám žádné zázraky, takže mě ani nepřekvapí, že nás za chvilku vyhazuje parta Bulharů. Zase vystupujeme z vlaku a jdeme jinam. Sedáme si, ale zase nás někdo vyhodí. Už nám dochází trpělivost, tak si sedáme na chodbičku. Když se vlak rozjíždí volá na mě z kupéčka mladík: "Čéchia?" říkam: "Da." A on na mě, že Česko hraje nejlepší fotbal a že mají tři místa volná. S povděkem si sedáme. Je strašné dusno a vlak je pěkně nacpaný. Cesta je opravdu utrpení, ale dá se to vydržet.


Úterý
Po osmihodinové cestě jsme konečně po sedmé ranní v Burgasu. Je neuvěřitelné kolik lidí se z vlaku vyhrnulo. Bohužel musím jít vyzkoušet zdejší turecké wc, ale je to lepší, než jsem čekal. Na autobus jdeme mezi všudypřítomnými veksláky a taxikáři. Vše zvládáme a za chvilku sedíme v autobuse a za 40 minut vystupujeme v Sozopolu. Ve městě se z počátku moc neorientujeme a tak jdeme do hospody na pivo (0,8L) vymyslet další postup. Tady se ptám hospodského a ten mě odkazuje na jednoho hosta, který má prý kemp. Starší chlapík mě veze na mopedu přes město ukázat kemp. Domlouváme se, že se tam odpoledne zastavíme. Mezitím si jdeme zaplavat do moře a vydáváme se směr kemp. Bohužel nějak špatně zvládám zkratku a za neustálých Davidových nadávek dlouze obcházíme pobřeží. Cesty už začínám mít dost i já, ale konečně se tak po hodině dostáváme na dohled kempu. V tu chvíli přijíždí chlapík a přemlouvá nás, ať jdeme k němu. Moc se nám nechce, ale cena (15L za všechny) je výhodnější než předešlá domluva, tak to bereme. Na zahradě rozděláváme stan a dozvídáme se, že náš ubytovatel je bývalý rybář a bydlí se svým bratrancem. Jak brzo chápeme, bratranec je tu na práce všeho druhu, řekl bych něco jako otrok. Odpočíváme a koupeme se v moři. Večer nám pan domácí připravuje čerstvé ryby a při družné zábavě dokonce tančíme při řeckých písničkách, protože náš námořník je původem Řek. To zajímá zejména Kláru.


Středa
Ráno se hodně bavíme díky Kláře, která uvízla na wc. Naštěstí doběhl bratranec s krumpáčem a dveře vylomil. Dopoledne se vydáváme na prohlídku města. Jdeme pěšky. Už ne moji zkratkou, ale normálně po cestě, která trvá tak půl hodiny. Prohlížíme si město se všemi komerčními lákadly a pomalu nás to přestává bavit. Jo hory jsou hory, i když takové čokoládové palačinky (1L) byly fantastické. Jdeme se taky naobědvat a nepohrdáme místními specialitami jako žralok (6L), hek (4,5) a já mám nějaké malé potvory s dlouhou zadní ploutví a malými kostmi (6L). Večer se vracíme zpátky do Burgasu. Tam to vypadá na policejní manévry. Přijíždí sem totiž fanoušci Lokomotivu Plovdiv a je tu docela rachot. Plovdiv totiž dneska hraje druhé předkolo ligy mistrů s FC Bruggy. Sice fandím fotbalu, ale nechtěl bych zažít ve vlaku další "Proč," takže mám radost, že bulharští huligans nestihnou náš vlak. Máme totiž z úterního rána, po hodině pracného domlouvání místenky a nejsem si jistý, jestli by je uznávali i chlapíci v dresech ala Juventus. Před odjezdem vlaku se ještě stavujeme na pivko a při odchodu David zapomíná v hospodě svůj klobouček. Má však na rozdíl ode mě štěstí a za chvilku přibíhá i jedna ze dvou velice šikovných obsluhujících děvčat s kloboučkem v ruce. Cesta je tentokrát daleko pohodlnější, protože jsme v kupé sami. Bohužel je mi nějak špatně od žaludku a asi třikrát přemýšlím jestli si neodbudu premiérové zvracení ve vlaku. Nakonec to zvládnu až do Sofie s čistým štítem.


Čtvrtek
Po 6 hodině ranní jsme konečně v Sofii. Sice nám kupéčko ještě před konečnou zaplnili Bulhaři, ale už se to dalo vydržet. Na nádraží je mi ještě trochu blbě a tak si dávám colu na zpravení a jdu se rozloučit s bulharskými záchody. David s Klárou kupují nějaké jídlo (plísňový sýr byl fantastický) a pití na dlouhou cestu. Odcházíme na autobusák. Cestou Klára zjišťuje, že ji chybí její oblíbená šiltovka Fernet stock a završuje tak naše čepicové prokletí. Odjezd autobusu trošku komplikují drobné formality, ale už konečně sedíme. Něco přes hodinu trvá cesta na hranice a nastávají první komplikace. Zase je tu fronta, navíc nás celníci nechávají vystoupit a kontrolují bus, takže pomáháme jedné dvojici z Čech "pašovat" flašku alkoholu. Tři hodiny na hranicích sice neutekly jak voda, ale stejně se autobus vydal na cestu přes Srbsko. Bělehrad nevypadal ve dne už tak hezky, ale cestu kromě přestávek nic nepřerušovalo až na hranice, které si vychutnávali, díky osobním prohlídkám, zejména ti nejtmavější = nejpodezřelejší Bulhaři z našeho autobusu. Kolem 23 hodiny přichází maďarská hranice a jsme v EU, tedy dá se říct skoro doma.


Pátek
Celé Maďarsko přejíždíme už bez zastávky a brzo ráno jsme na maďarsko – slovenské hranici. Do Brna přijíždíme překvapivě už v 6:30. Po sedmé nám jede bus do Zlína a dvě hodiny zde strávené, nás po dlouhé cestě už moc nepotrápily. Doma sem se dával dohromady celé dopoledne a pomalu nestíhal vytahovat z batohu špinavé a smradlavé oblečení.


Na závěr obvykle patří zhodnocení. A ani já nebudu měnit tradici. Bulharsko má opravdu krásné hory, které určitě stojí za návštěvu. I moře je v Bulharsku hezké a není špatné se tam na chvilku podívat. Za celou cestu nás nikdo neokradl a ani jsme neměli pocit nějakého nebezpečí, zvlášť, když nad námi držel ochrannou ruku světec kalibru Ivana Rilského. Navíc všude je poměrně levně. Nás celý výlet vyšel do 6000 kč.Takže bylo to fajn a já už přemýšlím kam příště. Možná jste si všimli, že jsem už první den v horách ztratil svůj oblíbený klobouček. Asi si říkáte, že už jsem ho nikdy neuvidím. Hmmm. Skupinka, kterou jsme opustili v Borovci, a která čekala na lanovku měla smůlu. Lanovka měla dva dny výluku, takže museli pěkně šlapat pěšky. No a cestou našla Pavla klobouček, ve kterém poznala mou pokrývku hlavy a vzala ji sebou. Štěstí? Náhoda? PS: jaké rány postihly vedoucího z rekreačního střediska nad Rilským monastýrem, který chtěl sprostě využít naší situace, nevíme.


Sv. Ivan Rilský 880 – 946
Poustevník a mystik. Vysloužil si reputaci moudrého muže a léčitele. Na popud svých následovníků založil vysoko v údolí Rilský klášter. Po smrti prohlášen za svatého. Je považován za ochránce Bulharska.


Související odkazy:

Video sestřihy nejen havárií
Nástrahy rally
Ostatní podniky


 
Top 5 článků za 14 dní
Reklama
".: Bulharsko 2004 – Rila, Pirin, Sozopol" | Přihlásit/vytvořit účet | 0 komentář(ů)
Body

Za obsah komentářů je zodpovědný uživatel, ne provozovatel těchto stránek
  






Error. Page cannot be displayed. Please contact your service provider for more details. (18)


Webhosting poskytuje: PC servis Zlín - Ing. David Zvonek
webmaster: Ing. David Zvonek, spolupráce Lukáš Vičánek
na obsahu stránek se podílí: Ing. Pavel Zvonek, Zdeněk Vladyka, Ing. David Zvonek, Štěpán Forman a další


© Copyright RS-Příluky. Stránka potřebuje 4.62394 vteřiny k natažení.